Namaste,
tak jsem to doslapal do te Indie vazeni, napokraji smrti hladem, napokraji smrti mrazem, teda tady vlastne vedrem, ale stalo to za to. A ani 10.000km to nebylo, jak jsem si myslel, jak se tak divam na ten muj cyklokompjuter, tak tam sviti jen 9729km. Tak ted uz to teda muzu otocit a jet dom. No vlastne nemuzu, ted musim pockat na Klarku az za mnou prileti a vyzvedne si me, do te doby to tu jeste trosku prozkoumam, takze nemusite mit strach ze me dopisovani ted skonci.

Problemy strevni moc nepolevily, tak jsem se rozhod ze teda nasadim poprve na ceste nejake ty leky se kteryma se taham. Endiaron jsem radeji neriskoval, bo jsem mel strach abych nedopadl jak posledne v Passu, kde mi vse zarazil a ja pak malem explodoval. Rek jsem si ze vyzkousim nejake ty mistni pataky a nasadil Flagil obsahujici metrodizonol, ktery jsem koupil v jiz Karimabadu, coz by podle vseho melo vyzabijet vsechny bakterie v zaludku, jak ty zle tak i ty hodne, tak snad jsem nezvolil spatne. Zaskocil jsem pak jeste nakoupit nejake to jidlo na cestu, zbytek hase, ktery mi zustal jsem prenechal Malikovi, ktereho to potesilo a hned zacal jednu motat, a neco kolem obeda jsme s Alexem (spanelsky cyklista) vyrazili k hranicim.

No cesta byla zpocatku dobrodruzstvi i ve meste, bo temer zadna eexistovala. proplitali jsme se v zacpach v jakychsi zakopech, plnych prachu, spiny, blata, jednou jsem pri predjizdeni bagru spadl i s kolem do vodniho kanalu bo se urval kus krajnice. Otestoval jsem tak aspon dukladne vodotesnost mych Ortlieb brasen. Obcas nas nekdo poslal spatnym smerem 9asi ze srandy), dokonce i jeden policajt, nastesti vsak slunko svitilo v poledne hezky na jihu a tak nas ladne vyvedlo z mesta ven.

Ze bylo pekelne vedro s vlhkem, to uz snad psat ani nemusim, jen ted s tema antibiotikama to neni na tom slunku srovna pohodka, tak uvidim jak to se mnou zamava. Dobra zprava je, ze to asi funguje. Nejak po 2 hodkach jsme to doslapali do Wagha na hranice. Nejdriv jsem na pakistanske strane objevil super obchudek s knizkama, kde jsem poridil jen za 196kc posledni bydani Lonely Planet Indie – no proste za ty prachy jsem to musel koupit, ikdyz je to tezky jak sfina. Pak jsme prosli pakystanskyma a nasledne indickyma kontrolama, povyplnoval zas par nejakych formularu, ze jsem byl v infikovanych zemich ale ptaci chripku stale nemam a za trictvrte hodky jsem byl na indicke strane.

No zmena obrovska, uz na celnici byl obchudek, ve kterym meli studene pivo ! Uplne mi bylo lito chilana, ktery jel opacnym smerem a kdyz pil toho Heinekena, tak indickej celnik mu s usmevem na tvari rikal „this is the last beer in your live“ 🙂 Ja si sedl hezky pred celnici do stinku a lupl hned dve, bo nebylo kam spechat, pac jsme chteli pockat na slavnostni uzavirani pakistansko-indickych hranic o kterym jsem slysel ze stoji za to videt.

Nejdriv jsme ovsem museli nekam zaparkovat kola s bagazi, bo zpet do hranicniho useku je povolene vzit si jen pas, penezenku, mobil a fotak. No chvili jsem se snazil presvedcit typka at me pusti s celou predni brasnou ale marne, tak jsem ji jen presypal do igelitky, coz uz povolene bylo.

A pak to zaclo. No na vojne jsem sice nebyl, bo jsem strasne nemocny a slaby a tak jedna z knizek v me knihovne je i modra ale tato atrakce by byla presne pro ty vojenske typy ala Rimmer. Organizaci cele atrakce provadely uniformovani vojacci a vojacky, a provadeli na nas rozkazy jako, tady se seradte do fronty, damy zvlast pani zvlast, pak jedna kontrola, druha kontrola (i za plentou), pak seradit do dvojstupu, dalsi kontrola, pak seradit do jednostupu, zas dalsi kontrola veci. primo na hranicnim prostoru jsou z obou stran pro tuto atrakci postavene tribuny a jako cizinec jsem byl poslan do VIP s dobrym vyhledem, kam jsme se museli organizovane poskladat presne jak si to prala maskovana divka s pistalkou. No komedie. A to jsme jeste netusil co vse prijde. K tomu vsude kolem postavali oficiri v super ohozech a s cirama jaky nema ani Savec z Visaciho zamku. Proste punk’s not dead ! Kdyz zacala ceremonie, tak pochodovani a salutovani oficiru me totalne dostalo, to Rimmeruv pozdrav je proti tomu jen slabe plane mavani rukou. Cele to vse doplnovalo skandovani a mavani vlajkama indianu na jedne strane a pakistancu na strane druhe a chvilama to vypadalo spis jak na jejakem fotbalovem utkani Banik Sparta (doufam ze kdyz uz jsem zminil ten Banik, tak i Pata neco pripise 🙂 Skoda ze cela atmoska nesla fotakem nejak zachytit, tak jsem vam nasel na youtube aspon nejake dve videa z indicke a z pakistanske strany a jak znam Ondru s Patou tak urcite vyhrabou i nejake lepsi. Na jednom to typek schytal pri ceremonii i do obliceje 🙂

Kdyz to vse skoncilo, nasedl jsem zas na kolo, ve vesnicce Atari zavzpominal na sve IT zacatky a valil to na Amritsar. Po par kilakach jsem se chytl jedne riksy, ktera me popovezla tak o 6km a prijemne jsem za jizdy pokecal s jednim australanem z Griffithu, kde jsem pred x lety sbiral vino. Znal dokonce i Granta a Tonnyho, u kterych jsme tehda pracovali. Svet je proste malej. Pak se ovsem zacalo trosku ztmivat a cesta byla misty dosti kostrbata, tak jsem se radeji pustil a zbyvajicich 20km prasnou a smogovou cestou dojel do Amritsaru. Kdyz uz jsem zminil tu dedinu Attari, tak ona i samotna jizda je tu tak trochu jak gameska, takova ta klasika kdy letadylko ci vrtulnik prilitava nejakym udolim a vyhyba se blizicim se prekazkam ze predu tak i rychlejsich letadel ze zadu. Jen tu zatim nikdo nestrili, a po game over asi tezko pujde hodit dalsi petikacka a zacit znova. Aby se clovek vubec nekam posunul, tak je potreba hodne predvidat situaci, rychle se rozhodovat a davat neustale bacha (vic jak v pakistanu), a v perimetru celych 360ti stupnu, ba i vic bo nekdy mam pocit ze prijede neco i shora. O tom ze me uz 2x malem jakasi motorka sejmula psat radej nebudu.

Zaparkovali jsme to u sikhu v Golden Templu, kde clovek muze zustat zadarmiko po 3 dny vcetne jidla, prispevky jsou ovsem vitany. Misto me moc nadchlo, je tu moc fajn atmosfera, dorm a pokoje dokonce s AC, ciste vykachlickovane zachody, jen hajzlak se tu nepouziva a ani postrani kose tu na nej nemaji a plati tu pravidlo leve ruky a vody :-)) Vecer vsude spousta lidi, kteri pospavaji, kde je to zrovna napadne, klidne i uprostred chodniku, mooc poklidna atmosfera s pohadkove zaricim zlatym chramem stojicim uprostred vody.

Potkal jsem se tu opet s Kylem, tentokrat uz asi naposledy, bo zitra vali busem primo do Manali a na kole pak dal do Lehu a Srinegaru coz by melo byt tak na 18 dni. Me uz to bohuzel abych jel s nim nevychazi casove, bo 20 dni je to na kazdodenni slapani bez prestavky, navic silnici do z Manali do Lehu uz predevcirem uzavreli, bo je tam moc snehu, a nejak bych nestihal Klarku na letisti a takze asi zustavam u alternativniho kratsiho planu jet jen pres Dharmsalu, Mandi, Shimlu (ikdyz sedlo na kole v 5600m za Lehem je vyzva 😉 Takze vazeni, mejte se opet fajn, ja valim na jidlo bo mam hlad a konecne mi zkoncil muslimsky ramadan a zacaly indicke hody.

Clanek byl publikovan v Úterý, 15 září, 2009 at 13:22 v rubrice Z Lyse hory do Indie. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. Both comments and pings are currently closed.